zelená rusalka

Zaujal ma dnešný článok Sygon s úryvkami z rovnomennej knihy Ota Pavla. Chcela som ju oprášiť, no oprášila som útlu knižočku „Ota Pavel: Z korespodence.“ (Praha 1989).

Z nej vyberám kúsok z listu, v ktorom Pavel píše o Smrti krásných srnců.

„Chtěl bych Ti říci jako bráškovi, abys mě vůbec pochopil: Hugo, neblbni. Tady nejde o žádné živobytíčko, ani o dobré čtení. To je příběh mého srdce. Musel jsem překonat pět let blázince, abych ten příbeh mohl napsat. Málo jsem vám ještě o tom vyprávěl. Vždycky jsem si v blázinci říkal, že to musím vydržte, protože jsem nenapsal ještě o Proškovi, byla to moje hvězda, vždycky jsem myslel na to, že tu mám ještě ten dluh, a že to nesmím udělat.

     Když teď vyšla moje povídka, bylo to pro mne větší životní vítězství, než když jsem letěl do Ameriky anebo když mi vyšla „Dukla mezi mrakodrapy.“ Pro mne to bylo, jako kdybych vylezl na Mount Everest.

     Zastihlo mě to na Příkopech. Uviděl jsem „Vojáka“ na stánku, ale měl jsem v kapse jenom celou korunu a nějaké drobné. Přál jsem si, abych měl ty tři koruny na toho „Vojáka.“... Na ulici jsem čist nemohl, padal sníh. A tak jsem šel do „Slovanského domu“ a sedl si do restaurace a číšník se mě během čtení asi tři krát ptal, co chci. Řekl jsem „Až potom.“ A když jsem dočetl, začal jsem brečet a slzy mi padaly na ten bílý ubrus.

     Pak jsem se sebral a za „tuzy“, co jsem měl u sebe, jsem si pro sebe koupil za odměnu nejlepší propisvací tužku na světě, červeného „Parkra“ a „Cinzano“, které měl rád táta. Když jsem přijel domů, dal jsem si toho červenýho Parkra do vitrínky, kde mám fotku táty a Proška a jak drží štiky a připíchl jsem tam název „Smrt krásných srnců“. A teprve teď jakoby mi někdo tu smyčku sundal definitivně z krku a mně se uvolnilo. Pak jsme pili Cinzano, jaké měl rád táta, a byl jsem šťastný jak za mlada, kdy všechno bylo před námi.

     Mně v této chvíli ani tak nešlo, jestli je to povídka dobrá nebo špatná, i když jsem si myslel, že je dobrá, ale o to, že jsem to dokázal, že jsem napsal o Proškovi, a to, že to vidím černé na bílém. K celému příběhu se přidružovalo ještě to, že dnes vychází příběh o Židovi, který nebyl posraný a jak je krásné, že to vyhcází právě dnes. Ty píšeš, že Tě deprimuje, co se dnes říká o židech, říkali mi to i jiní židé, ale tato povídka je pobídkou a troubením do útoku, že jsme dovedli i Hitlerovi ukrást srnce, a že se nepoděláme...“