zelená rusalka

ako kedy... niekedy mi chýba blízkosť, niekedy samota, človek by mal mať to i ono vtedy, keď mu to prospieva, nie ubližuje:) prajem krásny deň.

Prázno je o bezmocnosti... nežití...
Ale možno máš to šťastie a ešte si to nezažila :-)
Pekný deň plný blízkosti :-)

má to svoje čaro :-))

keď sa Ti žiada samota, stačí vykázať kováča do obývačky, a keď zatúžiš po blízkosti, stačí kývnuť prstom čertovi.. >;-))

možno sa tak neprejavujem, ale tej bezmocnosti, keď sa Ti nechce žiť už bolo v mojom živote habadej.. práve preto chápem aj samotu ako prospešnú:)

ak túžim po samote, nestačí mi ho vykázať do obývačke... a vtedy by som nezniesla ani čerta, ani Lucifera:)) pre mňa je samota SAMOTA:)

ponúka Ti BLÍZKOSŤ.. si si nevšimla??? >:-(((

a zda sa mi, ze moje prazdno ma pripravilo na este silnejsie precitenie a precitovanie blizkosti :) blizkost mam rada, vzdy nesie so sebou dalsie pocity... pre tie prave pocit blizkosti sa este znasobuje a ostava v pamati na dlho :)

dostatok:) ďakujem za ponuku. Ak budem v tej samote potrebovať čertovsky peknú blízkosť, zavolám do pekla:)))

vari Ti pre prípad samoty nestačí miestne čertisko, há??? >:-((
a uvidíš, že jeho blízkosť nie je len taká ledajaká, kováčska.. >;-))

je blízkosť skutočne nezabudnuteľná... preto, čo všetko otvára :-)

zatiaľ nevolám:)) Kým svieti slnko, zacloní všetky pekelné ohne:)) aj túžby po samote a čertoch:)

najsilnejší pocit blízkosti človek asi prežíva vtedy, keď niečo s iným človekom zdieľa - nehu, túžbu, lásku, spriaznenosť... a tieto pocity možno zdieľať aj na ľubovoľne veľkú vzdialenosť, ba vzdialenosť ich paradoxne nezoslabuje, ale zosilňuje...

vyjadrili ste aj moje vnimanie blizkosti. ked manzel bol 11 mesiacov prec, prave vtedy som pocitovala nasu blizkost este ostrejsie. vsetky pocity sa naraz skoncentrovali, ked sme si dopisovali, snazili sme sa najst tie spravne slova na ich vyjadrenie, boli sme velmi vzdialeni ale zaroven najblizsie ako sme len mohli kedy byt :)

áno, to sú tie pocity, o ktorých som písala...
o blízkosti ako zdieľaní spoločných túžob, spriaznenosti, nehy, lásky...
Kordélia, myslím, že len tí, čo skutočne zažili takéto nieo, dokážu pochopiť :-))

je niekedy aj super liek na nesúlad a žabomyšie potýčky, ktoré sa do vzťahu vkradnú spolu s ponorkovou chorobou.. :)

takú blízkosť mám veľmi rada a prázdno, ktoré spomínaš, tiež často prežívam...nečakane

prázdno prichádza nečakane... využíva našu nepripravenosť...

Áno, súhlasím s Tebou, viem o čom hovoríš, bohužiaľ. :-(

nemrač sa tak... môj článoček bol aj o blízkosti :-))
nie len o prázdne...

a plati to o vsetkych vztahoch. vzdialenost ako keby pomaha ziskat urcity odstup a nadhlad, ked nie sme tak moc ponoreni a nie je len urcita cast blizkosti uprednostnena, potom vsetky jej prejavy a podoby ako keby sa poskladali do urciteho poradia, a vynikne vzdy to najdolezitejsie, to najpodstatnejsie. a obzvlast silno to je citit ked stratime niekoho, kto je nam blizky. az vtedy sa naplno ohlasia vsetky podoby blizkosti a ich dolezitost.

ale nejako mudrujem :)) asi preto, ze to citim podobne ako to velmi vystizne si to vyjadrila ty, rusalka, a ty, hogo, ty to doplnas :)

...blízkosť...čaro vzájomného spojenia, ktoré príde nečakane a ja zisťujem, že s tým človekom mi je dobre, je to o takej celkovej spoločnej harmónii....

že prečo? lebo niet nič lepšie, ako keď je "mudrovanie" podložené osobnou skúsenosťou.. :)

hm... je to tak :-)

je fajn, že máš s kým zažívať čaro vzájomného spojenia... harmóniu :-)

ja som sa o romantike nezmieňovala...je to taký iný pocit...s romantikou nemá nič...je to niečo medzi nebom a zemou

neviem, ako sa mi to tam dostalo... hmm...
Pôvodne som odoslala v názve len "Snežka" ...

v pohode...škriatkovia

Jeden můj kamarád se docela nedávno rozešel s přítelkyní. Ještě před rokem prý byla krásná, roztomilá, vnímavá, prostě k zulíbání. Mohu to potvrdit, protože jsem ji viděl. Kamarád byl ve vytržení z blízkosti, kterou s ní zakoušel, ze společného prožívání všeho. Pak se - neznámo kdy přesně - začali od sebe vzdalovat. Z jeho pohledu to vypadá tak, jako by z dívčiny strany šlo o známé "sejde s očí...". Ačkoli dívka byla evidentně zamilovaná - což on cítil v její přítomnosti velice intensivně, při telefonickém kontaktu byl témeř pokaždé nemile překvapen jejím takřka úředním projevem. Později si začal všímat něco podobného i při osobním styku. Samozřejmě, dívka vždycky za chvíli roztála, ale po několika dnech odloučení už byla ta tam. Když to takhle pokračovalo a situace se dokonce počala zhoršovat, kamarád byl vážně znepokojen. Údajně se pokoušel o nápravu, měl se k ní (což je pro něj jen potěšení), avšak už i jeho něžnůstky zůstávaly až příliš často bez odezvy. Odluka už nehrála roli, protože dívka byla chladnější i v jeho přítomnosti. Takto to vypadalo už snad pět měsíců od jejich prvího setkání. Kamarád se domnívá, že k odcizení ještě přispěly jeho komentáře vzniklé situace, ve kterých dívčinu uzavřenost nikterak nešetřil. Jak ho znám, svůj názor vyjádří bez ohledu na možnou ztrátu výhod vyplývajících z partnerského soužití. Včetně sexu. Co se toho týče, po nějaké době docela ztratil chuť, protože splývat tělesně s někým, kdo se ukrývá ve své ulitě, se mu zdálo být jaksi umělé. Co si o tom myslela dívka a jestli vůbec něco, není zcela jasné, protože v oné sféře byla poněkud blokována, a tuto změnu možná ani neregistrovala. Proč to všechno vykládám? Nějak jsem si na ty dva vzpomněl, když jsem objevil tvůj článek. Kamarád se sice netříštil a o jeho integritu nemám ani nejmenší obavu, ale jedno mu to rozhodně nebylo. A poučení z příběhu? Dívka bude zřejmě příště hledat někoho, kdo se jí bude více podlizovat a přimhouří oko i nad její případnou uzavřeností, jen aby se jí dostal do kalhotek (jak to v mužsko-ženských vztazích běžně funguje), a kamarád si dá nejspíš větší pozor, komu otevře své srdce. Spokojenost tak bude na obou stranách. Škoda jen, že už beze vzájemné blízkosti. Jo, a náhodou vím, že kamarád má dívku stále moc rád, ale zdá se, že s její ztrátou se už smiřuje :-)

Asi by se slušelo na tak dlouhý komentář odpovědět neco víc než jenom poděkováním...

Mne zaujala ta poznámka o telefonování... to je přece přirozené, že do telefonu mluvíme jinak než v reálu, anebo ne? Aspoň pro mne to platí určitě... nějak se mi nedaří mluvit s telefonem jako s člověkem. A někdy to není ani možné... v práci, v autobudu...

A Tvůj přítel netušil, nezeptal se, proč se u ní chlad objevil? A nezdálo jse mu to jen?
Těžké otázky...

Život je někdy těžký...

Není přirozené mluvit s člověkem jinak po telefonu. Nepovídáme si přece s telefonem (jak jsi se vyjádřila), ale s člověkem. Pokud vím, smysluplný hovor čistě s telefonem je poněkud obtížný a - kromě toho - jakýkoli vážně míněný pokus o něj by mohl být okolím hodnocen jako dostatečná kvalifikace na psychiatrické vyšetření. Jestli tedy zmíněná dívka mluvila jakoby s telefonem, vystavovala se přesně tomuto riziku, není-liž pravda?
Jakž-takž chápu, že v práci nemusí nikdo vědět, že má človek nějakého blízkého člověka. Proč však autobus a jiná veřejná místa, kde mě nikdo nezná a když, tak jen z vidění? Působí snad na lidi negativně, když někdo z ničeho nic dá najevo radost ze shledání a nebo slyšení? Jestli jsou z toho spoluobčané doopravdy vedle, mohu si přece lehce říct, že je mi to jedno, protože já a můj vztah jsou mi daleko milejší než jejich mdloby z mých emocí. Neříká sa pak tomu, že se chovám přirozeně? Není jen výmluvou, že přirozený být nemohu, když je nabíledni, že přirozený být nechci?

Mému příteli se to nezdálo. Jistý úsek jeho života mu dal zřetelně najevo, jak vypadá jeho vlastní chlad a naučil ho vážit si chvíle.

Jistě, život těžký je, když se ho pokoušíme nést. Žádá však někdo od nás takovou nehoráznost? Nemůžeme místo toho do života jednoduše vstoupit a nechat se jím obklopit ze všech stran, nechat se životem proniknout skrz-naskrz? Nebylo by lehčí žít, kdyby jsme životem byli? :-)

ak dovolíš, rada by som niečo poznamenala k opísanému príbehu Tvojho priateľa. Najdôležitejší bol dialóg ich dvoch. My ostatní sa môžeme iba domnievať ako to s nimi dvomi skutočne bolo. Možno ani Tebe nepovedal (netvrdím, že zámerne) celú pravdu. Ľudia sa predsa nemôžu z ničoho nič prestať ľúbiť. Vždy tam musí byť nejaký dôvod.

Pokiaľ ide o telefonovanie - máš úplnú pravdu. Zažila som viackrát, že som mala telefonát od priateľa práve v autobuse a vôbec som sa nerozpakovala hovoriť s ním tak ako sa mi žiadalo. Samozrejme, že som to nepreháňala pokiaľ išlo o súkromné veci alebo nejaké nežnôstky - ale celkom prirodzene som sa s ním bavila. Však človek nemusí hovoriť dlho a hlavne nie zbytočne nahlas. A potom, netreba zabudnúť na takú celkom jednoduchú vec - povedať, že sa ozvem neskôr, pretože teraz nemám čas alebo nemôžem hovoriť a podobne. Z hlasu sa dá vycítiť veľmi veľa. Preto rada s ľuďmi telefonujem... a na blízku osobu v telefóne sa priam nedočkavo teším. Pekný večer - Tebe aj Rusalke!

Možná ani mně nepověděl vše :-)
Jsem rád, že se mnou v něčem souhlasíš. Jasně, že intimity ti druzí slyšet nemusí, ale čiré mé potěšení z komunikace by jim docela pomohlo. Radosti nikdy není dosti. Snad by ji probudili v sobě, ani by nevěděli jak. Ovšem s výjimkou těch, co jsou proti radosti jaksi z principu :-)

V tomto som asi trocha iná... jednoducho na verejnosti nerada telefonujem. Väčšinou pokiaľ nie som sama, tak ani telefón nedvihnem. A ak áno, som skutočne odmeraná a stručná...

Asi je to ten môj ostych. A snaha nedovoliť iným vstupovať priveľmi do môjho súkromia...

Sám jsem měl před léty s tou činností určité těžkosti. Prostě mi byl osobní kontakt milejší a telefonování se mi zdálo být ukráceno o mimiku, gestikulaci a ještě o jakési záhadné fluidum :-) To platilo hlavně tehdy, když jsem měl zavolat já a představoval si nějaký ten kyselý obličej na druhém konci drátu. Když volali mně, bylo to mnohem lepší. To byla chvíle, kdy si někdo jiný mohl představovat mou kyselou tvář :-) To mě však netrápilo, a tak jsem dokázal dát najevo, co cítím.
Rusalko, když lidé kolem tebe vidí tvou radost, vnikají tím do tvého soukromí? Představ si, že by jsi vešla do autobusu s úsměvem, protože jsi právě viděla překrásnou duhu, protože tě někdo políbil, protože ti začala dovolená, protože já nevím co... Co by se ti lidé o tobě dověděli? Kromě toho, že jsi šťastná... Při telefonování stačí říct "Ahoj" a z toho jediného slůvka je zřejmé, jestli emoce zatloukáš nebo ne. A pokračuje se běžným tlacháním, třeba o počasí či o tom, že jsi právě v autobuse (což je velice oblíbená téma mobilních hovorů, zejména v autobuse). Nic soukromého. Víš, tam, kde jsem vyrostl, se lidé styděli za svou nemoc. Ale nikdy za moc. A štěstí přece je moc :-)

Rozmýšľam , ako by som ja zadefinovala blízkosť...blízkosť s človekom. Je to príjemný pocit v spoločnosti daného človeka. Niečo možno o rovnakej vlnovej dĺžke, o pocite spolupatričnosti. Je to o tom, že v prítomnosti blízkeho človeka čas prirýchlo uteká,že ti je s ním jednoducho povedané dobre...

děla totéž: "Já už jsem jednou taková... a jsem s tím spokojená". S tím však nebyl spokojen její přítel. Udělal něco pro to, aby jeho vlastní omezení tolik nezacláněly, a chtěl to samé dopřát i jinému. Tím spíše, že individuální omezení jednoho úplně stačí na neproniknutelnou zeď mezi dvěma. Nu což... svět chce být klamán; ať je tedy klamán. Těm, co považují ostych za ctnost, jistě nic nebrání nechat si svou stydlivost zarámovat a vyzdobit si jí bydlo uvnitř i zvenčí :-)

je jen samozřejmé, že je to ta jeho. Kdyby byl alespoň trošku duchovně bohat, cítil by částečnou uspokojivou naplněnost za každých okolností. Takto se dokáže jen dočasně naplnit něčím zvenčí a pak zase hledá novou náplň. I ta ho zákonitě přestane bavit. A tak hledá a nebo trpně očekává, že konečně objeví zábavné perpetuum mobile. Zapomíná přitom na termodynamický zákon o zachování energie - na to, že za každý entertainment je třeba platit a že jediný, který může mít témeř zdarma, se ukrývá v jeho nitru. Za ten platí především kuráží. Duchovní síla není zkrátka nic pro strašpytle.